Month: May 2016

S ocáskem nebo bez?

Australský ovčák je plemeno, u něhož se původně předpokládala bezocasost – ať už vrozená, nebo v důsledku kupírování. V časech, kdy většina australáků ve své severoamerické domovině na farmách proháněla dobytek, to údajně mělo své praktické oprávnění, protože dlouhý ocas mohl prý při práci snadněji přijít k úhoně. Nevím, nedokážu to posoudit.

Dnes už však tyto praktické důvody povětšinou odpadají, zůstávají především ty subjektivní – estetické. Hlavní příčinou, proč se dnes australákům kupírují ocasy, je zvyk (je to pokládáno za „pro plemeno typické“), a také šance na dobré ohodnocení na výstavě – ocas zvíře opticky protahuje, takže to, které ho nemá, působí jako kratší, kompaktnější.

Osobně se domnívám, že jedním z důvodů, proč se kupírování ocásků u tohoto plemene dodnes tak úporně udržuje, je snaha na první pohled ho odlišit od do určité míry podobných border kolií (mimochodem: u těch se ocas nekupíruje a nekupíroval, dodnes jsou hojně používány k práci a zjevně to není na překážku, protože ovčácké i jiné soutěže vyhrávají jako na běžícím pásu).

Je třeba říci, že zákon u nás kupírování ocasů u psů (na rozdíl od uší a na rozdíl třeba od sousedního Německa) nezakazuje. Takže rozhodnutí, zda kupírovat či ne, je ryze soukromá věc každého chovatele. Podle našeho subjektivního názoru se jedná o zákrok zbytečný, který psa připraví o důležitý komunikační prostředek jak ve vztahu klidem, tak vůči ostatním psům. Máváním ocasu ze strany na stranu si psi na dálku signalizují dobré úmysly, stažený ocas svědčí o podřízenosti jedince, vztyčený naznačuje sebevědomí a převahu…

Co to znamená, když vás pejsek po návratu z práce vítá s vrtěním ocasu, asi netřeba blíže rozebírat. Za druhé kupírování sice není zákrok složitý, ale jistě ani příjemný, a znamená zbytečný chirurgický zásah do organismu. A za třetí: nám se dlouhé ocásky u australáčků prostě líbí. Podle nás k jejich veselé, radostné povaze patří. Takže stejně jako jsme před pár lety sháněli štěňátko jedině s ocáskem (a jeli si kvůli tomu pro ně přes celou republiku), tak i nyní je naše rozhodnutí jasné: štěňátka od nás budou mít bez výjimky ocásky!

Nakonec to ale zase tak moc dlouho netrvalo. Že se kýžených malých „tralaláčků“ nejspíš dočkáme bylo jasné už celkem záhy po nakrytí. Nebyl k tomu zapotřebí ultrazvuk ani odborné vyšetření na „psí gynekologii“ . Viktorka prostě byla jiná. Místo obvyklého vyskakování nás po návratu domů vítala válením po zemi a demonstrativním vystrkováním bříška. Místo nekonečného přinášení nejrůznějších hraček během sledování večerních zpráv se uložila vedle nás a sledovala televizi s námi – věc nevídaná. Do té doby nekonečně žravá fenka, ochotná spolknout i celou bramboru nebo slupku od cibule, se náhle začala nimrat v jídle a vybírat si: tohle chci a tohle ne. Na psí kamarády venku, s nimiž si ještě nedávno nadšeně hrála, začala výstražně povrkávat. Bříško ještě ani nezačalo růst, a přesto jako by nám všemi cestami dávala na vědomí: jednejte se mnou v rukavičkách, budu maminka!