Když já nechci na výstavy aneb k čemu je průkaz původu

Většina štěňat, která se u nás prodají, spadá do kategorie tzv „bezpapíráků“ – tedy údajně čistokrevných psů, kteří však z nějakého důvodu nemají průkaz původu. Argumentem drtivé většiny kupujících je, že oni průkaz původu k ničemu nepotřebují, že přece nechtějí chodit na výstavy – tak proč by zbytečně platili víc peněz?! Neuvědomují si, že tady jde v prvé řadě o něco jiného, a sice o kontrolovanost takového chovu. Ten, kdo odchovává psy s „rodokmenem“, nemusí být anděl (stejně jako každý, kdo odchovává štěňata bez PP, není automaticky lump), ale musí být pod trvalou kontrolou chovatelského klubu, který do chovu pustí jen zvířata bez závažných zdravotních vad. Organizovaný chovatel se také zavazuje dodržovat mnoho pravidel zodpovědného chovu – od toho, že fenku nekryje častěji než jedenkrát ročně, aby se nevyčerpávala, přes podmínky, v nichž psi žijí, péči, která jim je poskytovaná, až třeba po očkování nebo minimální datum odběru. To vše je kontrolováno ze strany poradců chovu a klubových orgánů, veterinářů i ostatních chovatelů. Pokud někdo tato základní pravidla porušuje, průkaz původu pro svá štěňata teď ani v budoucnu nedostane.

A případně se přesune na druhou stranu bariéry – mezi ty, kteří odchovávají „bezpapíráky“. Pro chovatele psů bez PP totiž prakticky žádná taková omezení neexistují. Pravda, měli by se řídit minimálně Zákonem na ochranu zvířat v zájmových chovech – ale kde není žalobce, není soudce. Zvláště když každý ústupek od chovatelské etiky znamená zvýšení zisku! Když budu krýt fenku při každém hárání, bude mít více štěňat, za něž tudíž utržím více peněz. Když štěňata nebudu „zbůhdarma“ živit do osmi týdnů, ale prodám je ihned po odstavu, třeba už ve čtvrtém  pátém  týdnu, rovněž výrazně ušetřím. Vzápětí novým majitelům vysvětlím, že jsem tak malé štěně nemohl dát ani naočkovat. Odčervit samozřejmě také ne. Moje štěňata samozřejmě nikdo nekontroloval (i kontroly vrhu něco stojí), neviděl je ani veterinář (drahé!), natož abych je nebo jejich rodiče  podrobil preventivním kontrolám kyčlí, koktů a dalších dědičných chorob.

Málo platné, zákony ekonomiky jsou neúprosné – kdo nabízí „levná“ štěňata, a nechce prodělávat, musí si ušlý zisk v důsledku nižší prodejní ceny nějak kompenzovat.

Všichni ti, kteří si koupili levné štěně bez PP a radují se, jaké terno udělali, by se měli zamyslet nad tím, na úkor čeho výhodná nižší cena byly. Nepřeju jim nic špatného, ale dost možná v průběhu následujících let u veterináře nechají mnohonásobek kupní ceny.

Jak štěňátka ke jménům přišla….

Mnoho let chováme exotického ptáky, a protože je mezi nimi mnoho nádherných ptačích jmen, neměli jsme ke jménům daleko. Tedy:
Mrňa = Andulka
Hnědka = Aymara
Stehýnek = Arassari
Panda = Alka
Punťa = Alexandr
Sedlík = Albatros
Bělka = Amada
Obřík = Astrild
Pirát = Amarant

Jak se Vám ta jména líbí?

(We have been breeding exotic birds for many years and this was the reason why we chose beautiful names of birds for our puppies)

S ocáskem, nebo bez?

S ocáskem nebo bez?

Australský ovčák je plemeno, u něhož se původně předpokládala bezocasost – ať už vrozená, nebo v důsledku kupírování. V časech, kdy většina australáků ve své severoamerické domovině na farmách proháněla dobytek, to údajně mělo své praktické oprávnění, protože dlouhý ocas mohl prý při práci snadněji přijít k úhoně. Nevím, nedokážu to posoudit.

Dnes už však tyto praktické důvody povětšinou odpadají, zůstávají především ty subjektivní – estetické. Hlavní příčinou, proč se dnes australákům kupírují ocasy, je zvyk (je to pokládáno za „pro plemeno typické“), a také šance na dobré ohodnocení na výstavě – ocas zvíře opticky protahuje, takže to, které ho nemá, působí jako kratší, kompaktnější.

Osobně se domnívám, že jedním z důvodů, proč se kupírování ocásků u tohoto plemene dodnes tak úporně udržuje, je snaha na první pohled ho odlišit od do určité míry podobných border kolií (mimochodem: u těch se ocas nekupíruje a nekupíroval, dodnes jsou hojně používány k práci a zjevně to není na překážku, protože ovčácké i jiné soutěže vyhrávají jako na běžícím pásu).

Je třeba říci, že zákon u nás kupírování ocasů u psů (na rozdíl od uší a na rozdíl třeba od sousedního Německa) nezakazuje. Takže rozhodnutí, zda kupírovat či ne, je ryze soukromá věc každého chovatele. Podle našeho subjektivního názoru se jedná o zákrok zbytečný, který psa připraví o důležitý komunikační prostředek jak ve vztahu klidem, tak vůči ostatním psům. Máváním ocasu ze strany na stranu si psi na dálku signalizují dobré úmysly, stažený ocas svědčí o podřízenosti jedince, vztyčený naznačuje sebevědomí a převahu…

Co to znamená, když vás pejsek po návratu z práce vítá s vrtěním ocasu, asi netřeba blíže rozebírat. Za druhé kupírování sice není zákrok složitý, ale jistě ani příjemný, a znamená zbytečný chirurgický zásah do organismu. A za třetí: nám se dlouhé ocásky u australáčků prostě líbí. Podle nás k jejich veselé, radostné povaze patří. Takže stejně jako jsme před pár lety sháněli štěňátko jedině s ocáskem (a jeli si kvůli tomu pro ně přes celou republiku), tak i nyní je naše rozhodnutí jasné: štěňátka od nás budou mít bez výjimky ocásky!

ocasky SMR_4851

Viktorka je jiná

Nakonec to ale zase tak moc dlouho netrvalo. Že se kýžených malých „tralaláčků“ nejspíš dočkáme bylo jasné už celkem záhy po nakrytí. Nebyl k tomu zapotřebí ultrazvuk ani odborné vyšetření na „psí gynekologii“ . Viktorka prostě byla jiná. Místo obvyklého vyskakování nás po návratu domů vítala válením po zemi a demonstrativním vystrkováním bříška. Místo nekonečného přinášení nejrůznějších hraček během sledování večerních zpráv se uložila vedle nás a sledovala televizi s námi – věc nevídaná. Do té doby nekonečně žravá fenka, ochotná spolknout i celou bramboru nebo slupku od cibule, se náhle začala nimrat v jídle a vybírat si: tohle chci a tohle ne. Na psí kamarády venku, s nimiž si ještě nedávno nadšeně hrála, začala výstražně povrkávat. Bříško ještě ani nezačalo růst, a přesto jako by nám všemi cestami dávala na vědomí: jednejte se mnou v rukavičkách, budu maminka!

Na námluvách

Řeknu vám, vybrat ženicha tedy vůbec nebylo jednoduché. Ne, že by u nás nebylo dost krycích psů. Ne, že by nebyli krásní. Složité bylo se v té nabídce zorientovat a vybrat toho pravého. Tedy nejen, aby k naší Viktorce pasoval typově a původem, ale aby také dohromady naplňovali ideální představu klubu o dokonalém spojení i z hlediska zdravotního. Nejen že pejsek nesmí být nemocný, ale nesmí být ani přenašeč určitých nemocí a musí to mít úředně potvrzeno! Ten nevyhovoval proto, jiný pro něco jiného. Vybírali jsme tak dlouho, až už to vypadalo, že přebereme. Před námi byla třítýdenní dovolená, naše fenka měla hárat každým dnem, a ženich stále nikde. Odjeli jsme s tím, že tentokrát to s krytím asi nevyjde. Ale Viki si zřejmě uvědomila, co je ve hře, a s háráním oproti předpokladům měsíc posečkala. Vrátili jsme se, ještě jednou zapátrali – a bingo! Narazili jsme na krásného „modrého“pejska se sytým pálením, přesně takového, jakého jsme si představovali, který – světe, div se – vyhovoval i po zdravotní stránce. A navíc se skvělou, přátelskou, vyrovnanou a nebojácnou povahou. Askáček čili Askaneli Cofi Capito si nás na první pohled získal, a co bylo ještě důležitější – stejně okouzlil i naši Viktorku. Krytí proběhlo tak rychle, že jsme se v malém panelákovém obýváku ani nestačili pořádně usadit. Před námi byly dlouhé týdy netrpělivého čekání: vyjde to?

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Jdeme do toho!

Dlouhé roky nám dělali společníky malí společenští pejskové: buldočci, mopsíci, krysaříci… Byli super, pohodářští a pohodlní – ostatně podobně jako my sami. Vzhledem ke čtyřem malým dětem nám to celkem vyhovovalo, protože vzruchu jsme s nimi měli i tak dost. Ovšem jak děti odrůstaly a léta přibývala, potřeba pohybu vyvstávala stále naléhavěji. V roli tahouna, který nás bude nutit k aktivitě, se u nás doma objevila Viktorka, fenečka australského ovčáka. Plemene pověstného svojí sportovní náturou, neutuchající energií a komediantskými vlohami, jež v zemi původu v USA využívají k obveselení publika o přestávkách na rodeu. Svoji úlohu plnila od začátku dokonale, takže v lese a na cvičáku jsme byli záhy jako doma. O ničem jiném jsme zpočátku ani neuvažovali. Vystavování i chovu jsme si v minulosti do sytosti užili s jinými plemeny, takže jsme dobře věděli, jaká je to nevděčná řehole. Jenomže….člověk míní, a pánbůh nebo kdo mění. Spíše náhodou jsme se ocitli na jedné výstavě. Pěkný posudek, trocha obdivu, a pár nevinných otázek: Kdy bude mít štěňátka? Cože, vy jste ji ještě neuchovnili? Koneckonců proč ne, za to nic nedáme.

Takže další výstava, jedno zdravotní vyšetření, druhé, třetí, bonitace… Nakonec to trvalo půl roku.

A když Viki konečně dostala do průkazu původu drahocenný štempl „chovná“, najednou už nebylo co řešit. Taková pěkná, zdravá a chytrá fenka v ideálním věku na mateřství – proč bychom ji o ně měli připravit? Představa barevných chlupatých kuliček byla náhle tak blízká a lákavá….Jdeme do toho!

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail