Dlouhé roky nám dělali společníky malí společenští pejskové: buldočci, mopsíci, krysaříci… Byli super, pohodářští a pohodlní – ostatně podobně jako my sami. Vzhledem ke čtyřem malým dětem nám to celkem vyhovovalo, protože vzruchu jsme s nimi měli i tak dost. Ovšem jak děti odrůstaly a léta přibývala, potřeba pohybu vyvstávala stále naléhavěji. V roli tahouna, který nás bude nutit k aktivitě, se u nás doma objevila Viktorka, fenečka australského ovčáka. Plemene pověstného svojí sportovní náturou, neutuchající energií a komediantskými vlohami, jež v zemi původu v USA využívají k obveselení publika o přestávkách na rodeu. Svoji úlohu plnila od začátku dokonale, takže v lese a na cvičáku jsme byli záhy jako doma. O ničem jiném jsme zpočátku ani neuvažovali. Vystavování i chovu jsme si v minulosti do sytosti užili s jinými plemeny, takže jsme dobře věděli, jaká je to nevděčná řehole. Jenomže….člověk míní, a pánbůh nebo kdo mění. Spíše náhodou jsme se ocitli na jedné výstavě. Pěkný posudek, trocha obdivu, a pár nevinných otázek: Kdy bude mít štěňátka? Cože, vy jste ji ještě neuchovnili? Koneckonců proč ne, za to nic nedáme.
Takže další výstava, jedno zdravotní vyšetření, druhé, třetí, bonitace… Nakonec to trvalo půl roku.
A když Viki konečně dostala do průkazu původu drahocenný štempl „chovná“, najednou už nebylo co řešit. Taková pěkná, zdravá a chytrá fenka v ideálním věku na mateřství – proč bychom ji o ně měli připravit? Představa barevných chlupatých kuliček byla náhle tak blízká a lákavá….Jdeme do toho!
