Řeknu vám, vybrat ženicha tedy vůbec nebylo jednoduché. Ne, že by u nás nebylo dost krycích psů. Ne, že by nebyli krásní. Složité bylo se v té nabídce zorientovat a vybrat toho pravého. Tedy nejen, aby k naší Viktorce pasoval typově a původem, ale aby také dohromady naplňovali ideální představu klubu o dokonalém spojení i z hlediska zdravotního. Nejen že pejsek nesmí být nemocný, ale nesmí být ani přenašeč určitých nemocí a musí to mít úředně potvrzeno! Ten nevyhovoval proto, jiný pro něco jiného. Vybírali jsme tak dlouho, až už to vypadalo, že přebereme. Před námi byla třítýdenní dovolená, naše fenka měla hárat každým dnem, a ženich stále nikde. Odjeli jsme s tím, že tentokrát to s krytím asi nevyjde. Ale Viki si zřejmě uvědomila, co je ve hře, a s háráním oproti předpokladům měsíc posečkala. Vrátili jsme se, ještě jednou zapátrali – a bingo! Narazili jsme na krásného „modrého“pejska se sytým pálením, přesně takového, jakého jsme si představovali, který – světe, div se – vyhovoval i po zdravotní stránce. A navíc se skvělou, přátelskou, vyrovnanou a nebojácnou povahou. Askáček čili Askaneli Cofi Capito si nás na první pohled získal, a co bylo ještě důležitější – stejně okouzlil i naši Viktorku. Krytí proběhlo tak rychle, že jsme se v malém panelákovém obýváku ani nestačili pořádně usadit. Před námi byly dlouhé týdy netrpělivého čekání: vyjde to?
